Vaření v týpí
bez vaření to prostě nejde a každé jídlo venku chutná minimálně dva krát tak lépe, než doma
Život v týpí by nebyl tak zajímavý bez kulinářských dovedností, ano, mám sice doma kvalitně vařící ženušku, ale i muž by měl toto umění ovládat, např. dostane-li okolo desáté či jedenácté hodiny večer chuť na něco vydatnějšího před spaním a žena s dětmi již vesele spinká. A jak se parádně spí s plným žaludkem, indiáni by mohli vyprávět. Níže popíši různé pochutiny, které rád připravuji a všem zájemcům vřele doporučuji vyzkoušet:
Lakotská polévka Wohanpi
Wohanpi je tradiční polévka stepních indiánů. V minulých letech bývala vařena z bizoního masa, prérijního tuřínu a divokých brambor. Dnes se vyrábí z bizoního nebo hovězího masa, brambor a ostatní zeleniny. Je zajímavé, že bizoní maso má mnohem méně tuku než hovězí a musí se pomaleji vařit. Já takové k dispozici nemám, musím se tedy spokojit s hovězí klasikou.
Původní složení
bizoní, hovězí nebo jelení maso – osobně používám hovězí
prérijní tuřín – nahrazuji mrkví, petrželem, celerem, vynechání celeru dost podstatně změní chuť
divoké brambory – zajímavé jsou dnešní topinambury, chuť je úplně jiná, je možné použít vařené i syrové
divoká cibule - zde nebude větší rozdíl mezi domácí pěstovanou a divokou
Postup původního vaření
Je třeba podusit maso na horkém vzduchu, poté přidat brambory, cibuli a vodu. Následně vařit na mírném ohni cca 2
hodiny, aby všechny chutě prošly masem. Polévka je připravena k podávání.
Mé zkušenosti s vařením
V týpí na kotlíku jsem chvíli podusil hovězí maso na cibulce, pak přidal vodu a nakrájenou mrkev, petržel, celer, dále trochu mletého černého pepře a soli. Nakonec přišly na řadu topinambury (ty si vždy nakopu čerstvé ze země, neumím je dlouho konzervovat a nejsem sám) a pak jsem dvě hodiny vesele kuchtil. Výsledek je super, takovou polévku jsem ještě neměl, ty topinambury chutnají a hlavně voní úplně jinak než klasické brambory. Je ale možné do polévky vložit topinambury syrové až nakonec nebo použít klasické brambory, dále stojí za vyzkoušení vyřadit celer, toto vše chuť dost změní (jako u klasického vývaru), vaření je jednoduché, takže určitě doporučuji experimentovat.
Výsledek chutná skvěle, jsem více zvyklý na vepřové, ale musím uznat, že to hovězí maso chutná také skvěle.
polévka už je téměř hotova, jsem zvědav na rozdíl proti klasickému vývaru
Domácí škvarky
Vepřové škvarky nejsou zrovna indiánské jídlo, ale na kotlíku v týpí se tvoří bezvadně a především tímto vhodným výběrem klohnícího místa "nevoní" po bytě či domě. Každé tři měsíce si kupuji čtvrtku domácího prasátka, což je přesně to, co požaduji, sto procent masa a žádné zbytečné přísady. Připravil jsem si řemenové sádlo, které jsem nakrájel na kostičky a vložil do kotlíku. Následně jsem rozdělal oheň, kotlík upevnil a obsah doplnil ještě cca dvěma hrníčky vody. Tady se ukáže největší problém oproti sporáku či kamnům, neboť nelze přímo regulovat teplotu. Takže na otevřeném ohni doporučuji přikládat velmi pomalu a využívat háček na stojánku k snížení nebo zvýšení polohy kotlíku. Zpočátku vařím tak 30 minut na větším ohni a semtam zamíchám, následně teplotu umírním a míchám mnohem, mnohem více - od této chvíle je skutečně nutné u ohně sedět a míchat min. 1x za minutu, při minulém pokusu jsem byl líný a spálené škvarky nechtěl ani náš věčně nenažraný pes... Po asi hodině je už možné slít sádlo a opatrně jej vložit do vhodných skleněných nádob - doporučuji kotlík na chvíli sundat - pak jsem čisté škvarky zalil cca 4 lžícemi polotučného mléka a za stálého míchání vařil ještě 20 minut na slabším ohni. Takže za necelou půldruhou hodinku je vystaráno a je možno mlsat. Moc doporučuji, perfektně se po nich spí, jen je dobré si druhý den zaběhat nebo zajezdit na koni, ať tělo nenakyne, já po takové baště někdy volím celodenní půst.
už se začínají vařit, divoká vůně se line celým stanem
Pečené maso
Výše popisuji tvorbu škvarků se sádlem a právě sádlo je výborné pro další mojí oblíbenou krmi zvanou indiánské pečené maso. Ženuška na mé úpěnlivé prosby uvolnila jednu starší pánev, se kterou nebyla zcela spokojena a já jí s radostí přijal, přeci jen na otevřeném ohni bude její zadeček černý jak bota a proto si jí ponechám na své vařby. Opékat maso v kotlíku opravdu není to pravé, takže jsem s radostí poděkoval a hurá do toho.
Mimochodem, zde je další bezvadný příklad toho, jak indiánský styl života učí člověka ke skromnosti a vážení si i tak v dnešní době obyčejných věcí, jako je bezesporu pánvice. Na základě mých studií a diskuzí s ostatními nadšenci indiáni dříve vařili na horkých kamenech nebo v zemním ohništi, kde maso zabalili do syrové kůže, takže získat kovovou pánev pro ně muselo být obrovské zjednodušení. Takže moc děkuji za tuto skvělou vychytávku, spolu s kotlíkem je to to nejdůležitější, co k vaření potřebuji. Ovšem starý způsob určitě zavrhovat nebudu, ještě jsem nezkoušel např. kuře v tzv. Setonově hrnci, na které si brousím zuby v nejbližších dnech a věřím, že bude skvělé.
V poslední době nejsem spokojen s kvalitou masa v některých našich hypermarketech, takže jsem klasicky zvolil řešení koupě čtvrtiny nebo poloviny domácího prasátka a jeho zamražení. Takové maso si vždy před použitím rozmrazím a nakrájím na tenké plátky. Položím na předem rozpálené ohniště, na které si položím kovový rošt.
Sehnat takový rošt nebyla žádná legrace, ty klasické ke grilům jsou dost malé a nesmírně drahé, nakonec jsem z kováku sehnal vhodný kus - i když ne zcela oficielně, podle nového a dle mého skromného názoru dost prdlého nařízení z EU je dnes nemožný další prodej vyřazených věcí z kovu... Rošt je super, funguje nad ohništěm stejně jako gril, jen ještě musím vyřešit jeho výšku, zatím je dost nízko a pečínku musím častěji hlídat. Zpět k masu - nakrájené plátky trochu posypu mletým pepřem a pořádně osolím, zde doporučuji méně pepřit a více solit. Poté klasicky z obou stran opeču podobně jako přírodní řízek. Výsledkem je parádní lahůdka, ke které jsem si ještě udělal topinky z česnekem, dnes se bude zase krásně spát s plně napaseným žaludkem.
Ještě podotýkám, že mletý pepř se hodí ke každému masu, zkoušel jsem vepřové, hovězí, drůbeží i krůtí a chuť stále skvělá. Toto maso má obrovskou výhodu v tom, že se jej nikdy nepřejím, je relativně rychle hotové a dá se připravovat ve velkém množství, takže je většinou k dispozici i druhý den a po ohřátí na ohýnku stejně dobré.
život bez pořádně opečeného masa by byl velmi smutný, už jen ta vůně je naprosto neodolatelná
Pečené placky
Dnešní víkend jsem neodolal a společně s dětmi připravil mojí oblíbenou krmi zvanou indiánské smažené placky. Sehnal jsem kukuřičnou mouku (ještě mám kukuřičnou krupici, kterou zkusím příště, jsem moc zvědav, co z toho bude), podle dostupných návodů i diskuze s jinými kuchtily by měla stačit ještě voda a sůl. Začal jsem vesele hnětat, ale ouha, z těchto dostupných ingrediencí prostě těsto k pečení nevzniklo ani omylem. Takže jsem klasicky doplnil ještě jedno vejce a trochu hladké pšeničné mouky, teď už jsem neměl problém a mohl začít vesele smažit. Ovšem indiáni vejce ani pšenici neměli, takže by mě moc zajímalo, co do toho ještě dávali, podle mého názoru těsto jen z kukuřice není možné vytvořit. Hotové placky ovšem chutnají výborně, pro naše evropské chuti je vhodné je více osolit a já i děti jsme se parádně nadlábli. Samozřejmě placka bez masa chutná jen napůl, takže došlo i na klasické pečené masíčko, nyní byl obídek už kompletní. Synovi sice chutnalo, po vydatné krmi mě ovšem zavřel v týpí a nechtěl pustit ven, asi abych mu zbytek nespásnul...
V létě tyto placky ještě dochutím borůvkami nebo brusinkami a jsem moc zvědav na výsledek. Spolu s masem je to něco, co se dá jíst stále a nepřejí se, což od dobrého a snadno připravitelného jídla s radostí očekávám.
už se smaží a za pár minut je hotova
Vřesový a borovicový čaj
Ve svých minulých příspěvcích jsem psal o škvaření a pečení masa, toto je potřeba i něčím zapít, takže se vrhneme na čaje.
Když chodím pro děti do školky, nemohu se nevšimnout spousty vřesu rostoucího kolem lesních cest. Napadlo mě, že by z něj mohl být zajímavý čaj a dokonce jsem nalezl i recepty, dříve se používal pro očistu těla. Zkusil jsem tedy natrhat pár rostlinek s malými bobulemi a povařil je, výsledkem je parádně chutnající čaj, který si již připravuji pravidelně. Pro mě jako pro milovníka zimního období má tato rostlina ještě jednu úžasnou vlastnost, dá se sbírat i v zimě pod sněhem a čaj je stále stejně dobrý, to je prostě fantastické, nic nemusím sušit a mám jej vždy po ruce. Jsou zde i jiné možnosti, doporučit mohu i borovicový čaj, kdy stačí spařit jehličí s borovice v horké vodě, ten zase údajně pomáhá přežít tuhou zimu nebo čaj šípkový, šípky také lze sbírat i v zimě, jsou však přemrzlé a mají méně vitamínů, což ovšem neznamená, že by čaj nešel připravit.
Já jsem si pořídil nový pětilitrový kotlík, na kterém si čaj připravuji na otevřeném ohni, má poté pro mě příjemné uzené aroma, které mi připomíná tak oblíbené masové pochoutky. Je možné rostliny vložit do studené vody a na ohni cca 15 minut povařit nebo si vodu napřed ohřát a nechat louhovat. Rozhodně doporučuji, jen to s čaji nepřehánějte, já denně vypiji i několik litrů čisté vody, které určitě tělo potřebuje a cítím se skvěle.
Nesednou Vám zrovna indiánské nebo mongolské pochutiny? Ničevó, hoďte na ně bobek a uvařte či upečte si něco jiného, fantazii se meze nekladou. I klasické klobásy v zimě na ohništi nemají chybu, s dětmi dva krát do týdne takto řádíme a jsme nadšeni.
maso, placky a pořádný vřesový čaj je ten nejlepší lék na kvalitní spánek